Dnes, 17. června 2025, si připominame 100 nedožitých let pana Jiřího Ceháka. 


Jiří Cehák byl nejvýraznější poválečnou osobností našeho oddílu, který byl více než 60 let u všeho dění v klubu. Osobnost, kterou tady respektovalo několik generací hráčů. U příležitosti 80. narozenin byl vyznamenán Křišťálovou pečetí města Bělá pod Bezdězem za celoživotní přínos bělskému sportu, jako první házenkář byl uveden do Síně slávy bělského sportu. Symbolicky slavnostně otevíral v roce 2006 sportovní halu v Bělé pod Bezdězem, která by bez velkého přispění našeho klubu a tehdejších funkcionářů v Bělé nebyla ! Na jeho počest jsme od roku 2022 zahájili tradici turnajů mládeže s názvem Memoriál Jiřího Ceháka.


Narozen: 17. 7. 1925 v Bělé pod Bezdězem
Zemřel: 20. 11.  2011
Otec: Josef Cehák, mistr kominický
Matka: Marie Ceháková, roz. Hejcmanová
Manželka: Anna Ceháková, roz. Grussová
Syn: JUDr. Jiří Cehák nar. 1956

Vnoučata: Aneta, Jiří, Ondřej

Vyučen: kominík


Jiří Cehák se narodil, pracoval a žil stále v Bělé pod Bezdězem. Po absolvování základní školy docílil střední vzdělání na Obchodní škole v Mladé Boleslavi. Na základě otcova přání, který byl v té době v koncentračním táboře, se ještě vyučil kominíkem, aby zůstala v rodině tradice pokračování řemesla. Vojenskou základní službu vykonával po dobu dvou let v Jičíně. Před vojnou i po ní byl aktivně zapojen do házené, nejdříve od 15 let jako hráč a hned v 16 letech jako sekretář oddílu házené Sokola a později i SK Bělá pod Bezdězem.
K tělovýchově ho přitáhl hráč Sokola Antonín Moucha, jinak se dostal k házené na škole a to v soutěžích mezi třídami i v rámci okresu.
Celé mládí byl členem Sokola, kde začal házenou hrát závodně v 15 letech za dorost Sokola Bělá p.B. a pokračoval v tomto oddíle až do ukončení závodní činnosti do roku 1961, kdy aktivně končil po 22 letech ze zdravotních důvodů !
Jako hráč zažil nejlepší roky bělské házené v období před a během okupace a později též při přechodu na handball.  Jeho původní hráčský post byl v české házené na postu středního útočníka, kde měl výsadní postavení mezi Šafránkem a Fadrhoncem. Tito spoluhráči, oba vynikající technici a střelci, se nemohli osobně shodnout na ničem a ani spolu nemluvili. Jiří, tak jako potom celý život, dělal prostředníka k vzájemné komunikaci. Po celou dobu jeho začátků až do roku 1946 byl ústřední postavou Sokola Franta Bázner, který byl náčelníkem, trenérem, organizátorem i sponzorem oddílu. Tento aktivista mu v roce 1942 řekl:“Proti mně máš málo práce a chodíš na Obchodní školu, tak budeš dělat sekretáře oddílu“. To Jiří skutečně s přestávkou Vojenské základní služby dělal celých 63 let !
Jiří Cehák jako hráč zažil všechny význačné éry bělské házené. S Miroslavem Šandou a Františkem Kamlerem byl iniciátorem přechodu na handball v roce 1952. Dále v roce 1952 společně s několika členy založili dnes už nejstarší turnaj v mezinárodní házené mužů v ČR O pohár Máchova kraje. V handballu našel své místo na hřišti nejčastěji jako křídlo. Bez razantní střelby se dokázal střelecky uplatnit hlavně při střelbě trestných hodů, kdy byly pověstné jeho „šouráky“ po louži, které se zastavily těsně za brankovou čárou !
Funkcionářsky začal v roce 1942 a teprve v roce 2005 předal sekretářské žezlo F. Šindelářovi.  Za jeho působení mu nejvíce pomáhali: Miroslav Šanda, František Kamler, Václav Ježek, Josef Němec, Jiří Kudrnáč, Karel Urban, Ivan Toman a dlouhodobě i pan učitel Václav Grolmus, který byl šéfem místního Spartaku.
Jiří Cehák byl i aktivní funkcionář házenkářského svazového hnutí. Dlouhodobě vykonával funkci sekretáře a předsedy krajského svazu házené Středočeského kraje, a byl též členem pléna VSH ČÚV ČSTV.
Činnost Jiřího Ceháka v oddílu házené se projevovala především velikou měrou tolerance k ostatním členům a nezřídka šel za oddíl odprosit ty „proviněné“ k návratu do kolektivu. Délkou aktivní činnosti, hráčské i funkcionářské, již Jiří nemůže být překonán a za jeho působení jsou mu všichni, nejen současní členové, zavázáni. Navíc zůstane stále trvalým účastníkem, neboť je hlavní postavou naší házenkářské hymny.

 

Na pana Ceháka vzpomínal v roce 2017 i pan Luboš Itze.

Jaké byly začátky sportu, kterému se v Bělé daří, asi málokdo zná. Pokud budu psát v první osobě jednotného čísla, (ač nerad) pamatuji ještě tu první házenou, Českou. Ta dělala domácímu publiku, zvláště za Protektorátu Čechy a Morava, také hodně radosti. Přišel květen 1945, konec války a vše začalo být trochu jinak. Pro hráče nastala vojenská povinnost a ti starší z Bělé odcházeli a výsledky na hřišti také začaly se měnit. V České házené, když nebyl střelec s tvrdou ranou, nemohly být výhry. Myslím, že to byly právě dvě velké porážky v Turnově a Hejnicích, kdy oddíl nacházel se ante finem. Mezi několika málo nadšenci byl ale jeden, který vynikal – Jirka Cehák. To byl motor, který v jedné osobě byl trenér, jednatel, předseda oddílu, správce majetku, který mimo modrých a bílých dresů tvořily v tom čase asi dva míče, dvě sítě na bránu… k tomu ještě pytel vápna, aby se dalo hřiště namalovat, a doma necky a prášek na praní, aby hráči v neděli mohli mít opět čisté dresy. A jako hráč? Také byl tou duší, která uměla přihrát na gól, ač sám jich moc nedával. Byly to vždy takové upatlané góly, ale vždycky moc důležité. Pamatuji, jak Jirka u nás v zámku zazvonil a říká: „Luboši, přijď dnes na hřiště za sokolovnu, zkusíme mezinárodní házenou !“ To znělo báječně, protože v tom čase, r. 1950 v dubnu, dostat se za hranice ČSSR bylo vyloučené. Kde leží Anglie, jsme znali jen málo, co jsme pochytili při výuce zeměpisu. Bylo nás šest až sedm a účast ještě přislíbili Matějka, Bartoš, Venclák, a já. Kamler, toho času na vojně, přišel později. V Deltě nám udělali se souhlasem pana ing. Bígla, ředitele závodu, dvě brány a my se stali oddílem DELTA Bělá pod Bezdězem. Po prvních zápasech, kdy jsme ještě zápasili s jinou technikou a pravidly, začali jsme vyhrávat. No, a protože celé ústředí dostávalo novou tvář, rozhodčí také byli novici, zařadili nás do druhé celostátní ligy, což pro Bělou po předcházejících štacích Bakov, Bukovno, Podlázky… bylo velké ocenění. Každé pro má ale i své proti. Byly to veliké vzdálenosti, kam jsme v neděli zajížděli na otevřené korbě náklaďáku, nebo jeden rozhodčí, který se také ještě jen učil. Pamatuji na takzvaného brankového rozhodčího Vávru, jak vehementně protestoval, když útočník z Nuslí doskočil na dva až tři metry před brankáře, tedy doskok hodně v brankovišti. Samozřejmě ani publikum pravidla moc neznalo a podle toho také vypadaly hráčské tresty, kdy za dnes běžné fauly se vylučovalo, a když došlo po zápase k nějaké strkanici, také se podobně trestalo. Po jedné zasloužené facce přišel absurdní zákaz a hřiště bylo zavřeno na půl roku, dva diváci zákaz všech sportovních událostí na dva roky v ČSSR, Mirek trest na rok, a já na devatenáct let vyloučen z řad sportovců na doživotí ! To vše přebolelo, Mirek dostal za pár měsíců milost, hřiště opět bylo otevřené, já odešel studovat a sportovat na Slovensko do Košic. A jak to vypadá s bělskou házenou dnes, to již víte. Je zde hala, hrají konečně zase ženy, muži, dorost, žáci… Zápasy rozhodují dva rozhodčí, zcela jiná technika, jiné míče, menší a bez šněrování… A určitě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že za tu dobu 90 let obléklo jistě přes tisíc sportovců dres, někteří s větším zápalem, třeba se dostali až do nároďáku anebo coby profihráči do zahraničí. A tím, kdo za to vše může, byl pan Jiří Cehák st. Ač jsme byli velmi dobří přátelé, již z posledního skautského tábora na Želivce (1939), já spolužák manželky Aničky, rozené Grusové, nikdy se mně nesvěřil, proč se rozhodl právě pro tento sport, na rozdíl od České házené, která má i dnes své solidní postavení v národním sportu. Přitom nebyla TV, nebyla odborná literatura, nebylo ani pořádné ústředí v Praze. A přece jeho rozhodnutí bylo tím nejlepším, které mohl předat dalším generacím.  Nezbývá mi víc, než Jirkovi za to poděkovat a existuje-li nějaké ocenění in memoriam, potom se přimlouvám, aby dostal to nejvyšší. 

 

Za oddíl házené

Stanislav Švec